K rodičům jsem po odstěhování v mých dvaceti letech nejezdila často, ale s mamkou jsme pravidelně telefonovaly. Tátovi jsem nevolala snad nikdy, mluvila jsem s ním přes mamku, nebo osobně. Tentokrát a čistě výjimečně po telefonu. Co mě přimělo telefonovat tátovi? Moje unáhlené rozhodnutí nechat v lednu zateplit dům poté, co přišel šílený doplatek za elektřinu. Pán co zateploval, potřeboval vědět, kudy vede elektřina do domu, aby nenavrtal kabely, až bude připevňovat zateplovák. Táta byl v práci, když jsem se mu dovolala, abych se na tu elektřinu zeptala. „To máš štěstí, že si mě chytla, akorát jsem končil pauzu.“ Posledních šest minut, kdy jsem s tátou mluvila. Tak moc jsem za těch pár minut ráda. Dva dny na to táta umřel.
Pár měsíců před tátovou smrtí si mamka pořídila, po mnoha letech, zase auto a já se s našima začala vídat více. Naši za mnou více jezdili, s autem to bylo jednodušší než autobusem a vlakem. Taky jsem se rozhodla přestěhovat ze služebního bytu do domu, který čekala rekonstrukce. Protože bych nezvládla platit nájem a splácet úvěr na rekonstrukci současně, bydlela jsem celé dva měsíce zase u našich, to tátovi zbývalo ještě pár měsíců života (celé čtyři měsíce). Za posledních deset let, jsem s našima nebyla tolik času, co za posledního půl roku před tátovou smrtí. Asi to tak mělo být, měla jsem si tátu ještě užít… Táta umřel v pátek 13. ledna (vybral si na to opravdu pěkné datum).
Možná je to všechno náhoda, ale já na náhodu nevěřím. Všechno má svůj důvod, dobré i špatné. I to, že táta odešel nečekaně. Nečekaně, ale klidně a bez bolesti. Po tom, co bylo zjištěno pitvou, by později umíral velmi bolestivě, trpěl by on i my.
Každý by si měl užívat života teď a tady, přijímat vše zlé i dobré a něco si ze všeho odnášet, vnímat souvislosti. Nečekat, nemyslet na to, co se stane nebo nestane, protože stát se může cokoli. Vše má svůj čas i důvod, i když ten nemusí být zjevný hned, ale třeba až po dnech, měsících, letech…
Tímto vzpomínám...
Žádné komentáře:
Okomentovat